Letos to bylo ze startu bez tatínka, ten si šel opravit rameno, ale zvládli jsme to na výbornou. Neskutečně jsem se těšila na tohle dětské období, kdy se nemusíme plahočit se řvoucími prťaty, kakat a čůrat co sjezd a přemlouvat ke každému sportovnímu výkonu. Ráda pozoruji ostatní rodiče co to mají před sebou a s pokorou děkuji za to co mám. (Pokračování textu…)
Konečně po roce opět kinder free. Každý rok se těšíme na odjezd našich dětí na letní tábor (ten pocit, že je nevěšíte nikomu na krk zadara j ) abychom s klidem mohli vyrazit na putování. Je to naše tradiční punkové toulání, jen tak bez dlouhých plánů a přemýšlení. Každý máme hrubou představu co bychom chtěli vidět. U mě letos vyhrála snad všemi navštívená Stezka v oblacích a můj muž měl za cíl solné doly Welička v Polsku. Nedělní ráno jsme odvezli děti, sbalili pár drobností, stan, spacáky a vyrazili. Fakt nic neplánuji, ani cestu. Pár špatných odboček díky mému neplánování a odpolední příjezd kam jiní jezdí od rána je na světě. Nu což, zakoupíme lístky na lanovku a uvidíme…a že bylo co. Počasí luxusní, výhledy okouzlující, lidí málo (většina už šla domů). Tahle atrakce se jim povedla, pověsit se několik desítek metrů nad zemí, stoupnout si na sít vysoko v oblacích je adrenalin, tedy aspon pro mě. Ráda zkouším na co mám když vím, že o život fakt nejde. Dolní Morava má své kouzlo a já vím, že sem se ještě vrátím.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou „batůžek“ (spolujezdec na motorce) a ráda. Nemám ovšem koule na to, zvládnout 350km na jeden zátah (po 100km usínám na všem co neřídím), proto muž naložil ji i mne a vyjeli jsme.
Díky marmeládovému kurzu Blanky Milfaitové na podzim 2015, jsem poznala partu bláznivejch bab s kterými nebyl problém domluvit další šílený nápad a to..vyrazit za Blankou a její rodinou na Sicílii (fakt smekám před panem P.můj můž by to nedal, 9 dní plného nasazení s deseti šílenejma babama). Tak jsme v únoru letošního roku vyrazily.